Galerie

Zpět na seznam akcí

Výstava Jana Slováka

Znám chlapa jak horu, kterému věčně věků na rameni sedí kočkodan či makak. Oči mu svítí. Však víte. Znám jiného chlapa jak horu, tomu zase sedává na rameni éterický tvor andělského tvaru a chlapovi našeptává: tu nějakou byzanterii, tu něco o rozpustilých krajáncích mu povídá.

Když se orá linoleum, létají třísky, kumulují se slamění v čase zcestovalí zvěstovatelé. Stvoly, stromy, stavby se uskupují v biblickou krajinu. V dřevovinové obloze intarzovaný anděl.

Je papíru položení na zvrásněné, zbrázděné lino vousatým Janem pošlapáno. To aby prošlápnutý rub právě vznikajícího obrazu měl svůj ukázněně neučesaný líc. Vrstvené sdělení. Zjevení. Nadělení. Jsou tu andělé. Bytosti někým nebo něčím nadnášené. Vznášející se. Kráčející. I jen tak přítomné. Jsou drsné i vznešené. Něžné i jadrné (dřevorubec jim spíchnul šaty). Některé byly vydýchnuté a některé vykýchnuté - v obrazech, kde je evidentně větrno.

Bytosti, obyvatelé Honzových listů, nám nesou - jak se zpívá v jednom vánočním šlágru - noviny. Jedni je nesou, jiní těmi novinami jsou (bez ohledu na kalendář).

Zprávy Janem Slovákem psané či do obrázku poskládané, jsou příběhy z oblastí, ve kterých se stejně jako třeba tam, kde bydlí s knírkem Marquez, neustále žasne a přitom se tam nikdo ničemu nediví.

Pavel Preisner