Galerie
Zpět na seznam akcí
Vernisáž výstavy Grand prix architektů 2013
Co může mít společného vila Tugendhat s bývalým uhelným mlýnem nebo vypolstrovaným
autobusem proměněným ve tmoucí kavárnu? Obrazy architektury jsem v pátek odpoledne
naložil na parkovišti před aulou Vysoké školy báňské v Ostravě a převezl do Zlína. V sobotu
ráno se pokusím se ve všech těch fotografiích domů zorientovat. Je nutné jim všem nalézt
nová místa a nové sousedy a postavit z nich úplně nové město po stěnách hvězdárenského
sálu. Které domy by mohly stát vedle sebe a které by se naproti tomu jako sousedé nepohodly?
Bude nutno vše velmi rychle posoudit, odhadnout budoucnost, a vybrat nejvhodnější
kombinace. Je to trochu podobné prvotnímu rozmýšlení nad čerstvou úlohou. To důležité, co
bude klíčem k pochopení nově nastavených vztahů, se zatím stále ještě jen matně rýsuje
někde hluboko pod povrchem a možná jen díky intuici a štěstí se snad vynoří, stejně tak jako
ranní slunce se vyhoupne nad kopec. Prohlížím panely, z nichž na mne vykřikují fotografie
barevných domů a krajin, zatím jen rozestavěné podél stěn. Je zde mnoho domů jen pro
bydlení, snad polovina celé výstavy zobrazuje bytovky nebo bydlení v rodinných domech.
Staveb veřejných je poskrovnu. Vybavuji si, že v kterési minulé přehlídce se nad touto
statistikou dokonce pozastavovali i porotci. Ustálilo se dnes v naší zemi, že nově stavěná
architektura je pořizována převážně soukromými investory? Pak by bylo pochopitelné, že
soukromník si za své peníze postaví něco, co bude užitečné jen jemu samotnému. Je možné
zhruba stovku vybraných staveb pojmout jako statistiku a podle ní pak soudit celou
společnost? Co bych se tak mohl dozvědět, o čem takový výběr podá výpověď? Určitě to
provést půjde, právě se sám zamýšlím, k čemu mne takové posuzování může dovést. Mám
zde před sebou rodinné domy a bytovky, které bych mohl rozřadit do dvou skupin: krabice a
katalogy. Pak jsou zde ještě výjimky, jichž je ale tolik jako sedmikrásek v lednu. Krabice
cítím v některých případech jako velmi poctivé pokusy o vytvoření účelných obytných
prostorů. Jiné, jichž je ale většina, jsou spíše jen rutinním geometrizováním, forma zde
zvítězila nad životem, který se jí bude muset v budoucnu přizpůsobit. Tato hra se opakuje
každý rok stále znovu a dokola až dohranata. Katalogy jsou samostatnou kapitolou. Chybí
v nich už jen nápis „Okamžitě k nastěhování!“, který je obvyklý na vývěskách realitních
kanceláří. Katalogy naštěstí nepřevažují.
Při prohlížení domu na Viniční louce v Mělníku jsem si znovu připomněl, že člověk toho
k bydlení potřebuje velmi málo. Tato úsporná stavbička je jednou z křehkých výjimek
podobných sedmikrásce. Tvarem je sice klasickou krabicí, která není líbivá na první pohled,
ale kouzlo účelného uspořádání a předzvěst užitečnosti svým obyvatelům jsem objevil až
teprve po detailním prostudování podrobnějšího zobrazení vkresleného mezi fotografie.
Právě u takových staveb jsem vždy zvědavý, zda se můj odhad nemíjí s názory a zkušenostmi
lidí, kteří v domě žijí. Tohle domýšlení a předvídání se mi čím dál více jeví jako jedna
z nejdůležitějších a nejcennějších zkušeností či schopností architektových. Umění domýšlet,
jak a v čem budou nové stavby, dokud ještě nejsou postaveny, užitečné svým budoucím
uživatelům. Jak se novotvar stane, nebo naopak proč se nestane součástí místa, kam byl
zasazen. Podle čeho lze určit a rozpoznat ten správný a jedinečný tvar, který bude v tomto
případě tím jediným správným a proč, když stavba je zatím ještě jen někde na papíře nebo
v myslích architektů? Lze na vytváření takto kvalitní architektury napsat návod? Uměl by se
jím někdo řídit? V mnoha případech se čerstvá architektura nabízí jen jako začátek, od něhož
se bude postupně přizpůsobovat schopnostem svých uživatelů, kteří se s ní budou souběžně
učit žít. Pokud se vytvořením nového uspořádání podaří alespoň tohle, bývá to velký úspěch.
Vedle čisté krabičky na Viniční louce jsem pověsil panel s Kaplí Panny Marie ve Vrchlabí.
Sousedství těchto dvou úsporných forem, které jsou si zvenku i trochu podobné, mi potvrdilo,
že na stěnách sálu vystavět město mohu. Dál pokračuji s vybíráním sousedů k sousedům.
Sál je zaplněn, architektura je vyvěšena do stěn a domy ani nedutají očekáváním návštěvníků.
Hvězdárna je na kopci, jak obvykle fungující hvězdárny bývají, a proto sem na výstavu
z města dole přicházejí vždy jen ti, které architektura opravdu zajímá, a jen málokdy někdo,
kdo by si nevěděl rady s volným odpolednem. Rozhovory o vystavených stavbách se
prolínají s cinkotem vinných sklenic a štěkotem pozdě přišedších psů. Návštěvníci mnohé
po stěnách rozvěšené budovy znají, a proto celé to několikahodinové otevírání výstavy spíše
připomíná mnohahlasou simultánní přednášku o současné architektuře. Vždy, když se podaří
o architektuře hovořit a pokud je současně tolik příkladů, o nichž to má smysl, tak je to snad
pro budoucí architektování užitečné. Z fotografie na jednom z panelů se na všechny usmívá
můj učitel Ivo Oberstein, který letos dostal za své celoživotní architektování také skleněnou
krabici.
Ivan Havlíček v. h.
napsáno pro Informační servis Obce architektů
|